OFICIÁLNÍ STRÁNKY MĚSTA FRYŠTÁK

OFICIÁLNÍ STRÁNKY MĚSTA FRYŠTÁK | Město Fryšták

Město Fryšták





ZAJÍMAVOSTI

Město Fryšták vydalo v roce 2015 informační materiál s názvem

Město Fryšták - Brožura Město Fryšták 2015 [ 2.77 MB, PDF ]


Sousoší Návraty

Fotografie ze Slavnostního odhalení najdete ve fotogalerii - odkaz ZDE.

Sousoší snoubící věk mýtický s tužbami vezdejšími i budoucími (aneb Otevřeme svá srdce vznešeným výzvám homérským) N á v r a t y - nový umělecký počin, jenž před pár týdny nalezl svůj domov na břehu potoka Januštice – Fryštačky... V místech, kde před tisíciletím „zatkli otku“ dávní naši prapředkové.

Věřím, že v běhu času najde své místo i v našich srdcích (byť to v těchto končinách trvává poněkud déle). Tu, pod někdejšími středověkými hradbami města, s panoramatem „fryštáckých Hradčan“ v pozadí, si za trojicí nových osadníků homérského ražení, přicházejí popovídat staří rodáci – Josefem Švachem, dobrodincem z časů obrozenských, Josefem rytířem Januškou, kmety slavného rodu Kamenářova... počínaje a nemnohými z nás konče. Tak jsem tu potkal v družné debatě i doktora Karla Pekárka, pány profesory Konečného, Jadrníčka, mladičkého malíře Jendu Pažouta, kronikáře Františka Bardoděje, zakladatele brněnské Janáčkovy akademie múzických umění Bakalu a Kvapila a bujarou pospolitost pánů učitelů Kubáta, Zapletala, dokonce ani můj třídní z osmičky Rudolf Knedla tu nechyběl. S mistrem Moravy v boxu Jardou Horákem jsme si zastínovali, s průkopníky kopané jsme si chutě zapěli Zelená je tráva, se Sokoly a Orly zatleskali krásným dívkám z oddílu aerobiku, s místními divadelními ochotníky si zopákli pár oblíbených pasáží z někdejších nezapomenutelných rolí.... A poté pod taktovkou legendárního kapelníka Karla Matuly roztančili (a probudili) celou čtvrt... Šak zme za to také doma dostali „po výslužce“! A když jsem tak dobře naladěn vzhlížel tuhle v noci od Andrýska na tu nádherně osvětlenou scenérii na pahorku fryštáckého předhradí, pocítil jsem na rameni ruku opravdového titána - lukovského pana řídícího a vzácného přítele Rudy Matouše. Jak nám bylo dobře, když pod rozzářenou oblohou kráčeli tichou Jiráskovou uličkou... a proti nám drobný, laskavý staříček Stuchlý, k němuž se sbíhají dítka ze všech světových stran.

Když před dvěma léty na „poměry“ fryštácké osobitě vyhlížející bohém jménem Stanislav Novotný z rodu hrabat Kinských předložil zastupitelstvu v kulturnhauzu ve Vítové zcela nezištně nabídku vytvoření díla, které by vzdávalo hold našim předkům a stalo se výzvou pro generace v jejich setbě pokračující (a tento líbezný přístav na dnešním rozbouřeném moři střežícím), možná pocítil i pousmání... Ale protože jsme nemnozí z kadlubu fryštácké školičky vyrostlí a navíc počínaje starostou Doleželem i odkojeni někdejší slavnou Vyšší zemskou reálkou Františka Ferdinanda v Holešově, začali jsme i přes občasné protáhlé obličeje „nevěřících“ zajímavému projektu fandit!

A tak se v kotelně, v ateliéru zvaném „K l“, začal na námět knihy Slávka Zapletala juniora Fryštácká brázda vypráví (2004) rodit exponát, jemuž ani chlad, či občasná nepřízeň neublížily. Pamatuji si, jak náš Gogo zářil a s knížkou pověstí pod paží vybafl „A je to: Freya, Mikuláš, Andrýsek!“ ... A rázně uháněl mílovými kroky k Hrubé, kdysi stánku vznešeného kulturního světa fryštáckého. A kam jinam,vždyť tu byl slavný z ó l, tu se hrála divadla, konaly plesy, recitovaly verše, přednášeli, řečnili, stravovali se a proč ne i zapíjeli svůj žal a radosti osoby sakramentsky věhlasné... Ostatně i v jiných hostincích a restauracích fryštáckých a dědinách okolních (vedle občasných neškodných rvaček...) bujel kulturní ruch, po jakém se nám z občasné nostalgie i dnes stýská (jen hlavou mi letí „hotel u Mikušků“ v ratúzu, sál u Žáků, u Sitků na Sichrově, Matulova hospoda - ty bitvy v kuželně!, u Kamenářů Na Špici, v dolnoveské Lepě, v hornoveské radnici, u Janušků v Lukovečku u Jurčíků na Vitově...). Než jsme „tu cestu kolem světa“ coby odvedenci – nezvedenci druhdy zvládli, nechybělo moc a severní aj jižní pól jsme měli na dosah! Nechce se ani věřit, co sálů tu bylo, tych divadel, candrbálů – o sokolovni ani nemluvě (co to bylo akcí na jevišti, v hlavním sále či pekle dole!). Dokonce i silvestrovské programy jsme si dělali sami: kde se hrabou televizní upocení, královsky za to m á l o zaplacení baviči, kde se hrabou na Frantinu Matulu, Karla Batíka, Josefa Škrábala, Svačinu, Košuta, Kozmíka... - ále už dosť, zas mi tá huba mele jak šlejfířovi! Když jsem tedy se starosty fryštáckým i muráňským i otcem Miroslavem prožíval v „lázni“ při potoku ono „odhalování pod hradbami“, obdařené fanfárami jako před Trójou a svěžími písničkami našich milých zpěvulenek z tvůrčí dílny paní primášky Kunstové a nestárnoucího Richarda Hovadíka, bylo mi dobře.

A věřím, že i vám, kdo jste věncem přízně obklopili tento budoucí parčík (třeba věnovaný prvnímu čestnému občanu fryštáckému – akad. malíři prof. Ludvíku Jadrníčkovi, autoru vzácné knihy Městečko Fryšták, po němž zatím nemáme pojmenovánu ani jednu ulici, byť by si i náměstí zasloužil!) Trojsoší Návraty, originální dílo Homérova ctitele Mistra Kinského má při lidové tvořivosti bodrých Fryštačanů řadu názvů: Tři vdovy, Tři Grácie (nebudu raději říkat které)... Rád jsem nechával dítka na výstavách po svém a nově pojmenovávat obrazy, sochy – dle jejich dojmu. I já mám pro tyto menhiry jakéhosi sbratření svůj název: Láska – Víra – Naděje... Nechť i Vám něco hezkého a dobrého dílo přináší. A klidně si je nazvěte po svém! Oficiálně: jeden z pilířů symbolizuje starodávnou bohyni Freyu – věk pohanský, který trval dlouhá tisíciletí, nejvyšší socha připomíná Mikuláše – lokátora, jenž středověké městečko z pověření olomouckého biskupa Bruna na ostrohu v čas kolonizace Moravy zakládal, dle pověsti se tu zamiloval do kvádsko-slovanské dívky a pokolením novým pahorek nad „Fryštáčkou“ zalidnil (s Mikulášovým jménem je navíc spjata i nejstarší písemná zmínka o Fryštáku) - symbolizuje nástup věku křesťanského... A do třetice všeho dobrého je tu Andrýsek – děťátko - vyjadřující naději, že dobrá, pracovitá a lidsky krásná pokolení budou tu domov svůj „zvelebovati a odkaz předků svých ctíti!“ V trojsoší zapsána jest historie i to, co ve prospěch ducha i bydla příjemného a zdravého v současnosti konáme. Šťastnou náhodou zhlédl jsem na trávníku kolem Návratů klubíčko dítek šikovných, kterak si sousoší kreslily a slunečnému jasu se těšily. Znovu jsem poděkoval v duši všem, kdo nad rámec svých povinností k uskutečnění tohoto s pokorou a láskou pojatého díla přispěli: Mistru sochaři a architektovi Stanislavu Novotnému-Kinskému, jeho choti Jitce, autoru knihy Fryštácká brázda vypráví za inspiraci, panu starostovi Doleželovi, panu inženýru Kasalovi, pracovníkům Technických služeb, kolektivu Praménku, Fryštácké Javořině, otci Dibelkovi a všem, kdo morálně i finančně podpořili záležitost, jejíž hodnotu mravní i uměleckou možná plně ocení až ti, co přijdou po nás. Je to svědectví, že jsme tu na prahu třetího tisíciletí žili a třeba i v nesnázích všelikých nedali se do prachu sraziti! Jak jsem pravil při slavnostním odhalování díla: Návraty jsou záměrně instalovány na dávné stezce, spojující Fryšták s královským opěrným bodem Lukovem, ale také na cestě, spojující nás bytostně s naší druhou vlastí – končinami podtatranskými. Tak to velmi citlivě pochopili naši hosté z Muráně, kteří spolu s námi byli nedávnému otevření památníku věků přítomni. Před nedávnem tu ještě stála někdejší Januškova, později Matulova hospoda s proslulou kuželnou, zkoušeli tu fryštáčtí muzikanti, nacvičovala se divadla a bylo tu dobře. Nechť nás tedy i Návraty spojují pro dobro této nádherné země Koruny české! A ať se tu s důvěrou a láskou i nadále rádi setkáváme!

SLÁVEK ZAPLETAL


Valašské setkání 2011

Finance z evropských dotací nebyly využity jen v oblasti investiční výstavby. Na základě projektu s našimi slovenskými partnery z obce Kanianka (Trenčínský kraj) v rámci přeshraniční spolupráce byly získány dotace na projekt nazvaný “Myšlenkou Štefánika k obnově kulturních tradic fryštácko-kanianských“. Šlo o tradiční akci - Valašské setkání dechových hudeb Fryšták 2011 (8. 4. 2011), seminář k této problematice nazvaný – Historie a současnost vesnické hudby včetně dechové (Fryšták 7. 4. 2011) a sérii výchovných koncertů pro školní mládež (dechová hudba Fryštácká Javořina a Maguranka). Ffotografie z akce najdete ve fotogalerii, odkaz ZDE.

- - -

- - -

- - -

foto-inter.tabule-a-stojany.pdf [ 317.39 kB, PDF ]

foto-vlajka-eu.pdf [ 302.35 kB, PDF ]


Elektronická podoba vydané Brožury Valašské setkání 2011

ke stažení ZDE [ 2.8 MB, PDF ].

Historie a současnost vesnické hudby včetně dechové. Sborník přednášek. Vydáno u příležitosti semináře konaného dne 7. 4. 2011 ve Fryštáku v rámci VALAŠSKÉHO SETKÁNÍ 2011.

Videozáznam z akce ZDE.


K 100. výročí fryštacké radnice

- - -RATÚZ, jak se dříve radnici říkávalo, pocházel asi z roku 1680. Byl jednopatrový,měl úzké průčelí a do náměstí sahající podloubí o třech obloucích.Střecha byla před požárem šindelová, valašská, s věžičkou pro zvonek. Pro velkou hloubku budovy byly jak síně, tak i schody a uprostřed se nacházející místnosti tmavé, mnohé z nich bez denního osvětlení. V té době vedly po obou stranách ratúza úzké uličky do Zádvoří /Dr.Absolona/ a také síň byla průchozí.Použitelných místností ratúz mnoho neměl.V přízemí vpravo byla v posledních letech obchodní místnost.Před rokem1848 se zde cejchovaly míry a váhy, vlevo byla obecní kancelář se dvěma okny, vzadu byl na pravé straně byt o jednom pokoji a kuchyňce bez okna, na protější straně podobný byt pro policajta, s malou komůrkou bez okna, která sloužila jako obecní arest. Do prvního patra vedly z prostorné síně úplně tmavé schody, postrach dětí, protože uprostřed nich stál po roce 1848 v koutě jako strašidlo "Andrýsek".Nahoře byl byt obecního písaře a prostorná zasedací síň s přilehlou tmavou komůrkou, v níž byl v truhlicích uložen obecní archiv.V zadní části prvního patra byly dva byty,podobné jako v přízemí.Uprostřed byly samé tmavé komory.Ratúz jako úřad byl ve veliké vážnosti.

"Neb trestán byl ten, kdo by se opovážil zneuctít úřad tím, že by přišel buď v papučích nebo kožichu.Ve fryštáckém kroji musel přijít!". Fryštackou radnici - ratúz - zasáhly tři požáry.Ten první již v roce 1680,druhý dne 22.10.1722 a třetí, pro Fryšták a Fryštačany nejzhoubnější, 29.9.1841. Časem se však stal starý ratúz přece jen nepohodlným a malým.Po tuhých bojích v představenstvu se většina obecního zastupitelstva usnesla, že stará, neúčelně stavěná budova bude zbourána a nahrazena novou.V ní by měla být nejen zasedací síň, obesní kanceláře a byt pro strážníka, ale i hotel spojený s větším sálem.

Z archivních spisů VII.B-1-14 vyplývá, že..."fryštácký rodák Antonín Fischer již dne 25.2.1875 měl vypracovaný rozpočet na vystavení nového radničního domu ve Fryštáku, vyžadující celkového nákladu 8.933 zl. 40kr. .Tento byl později připojen k plánům týkajícím se nynější nové radnice schváleným ku provedení rozhodnutím okresního hejtmanství v Holešově ze dne 7.4.1900....."

V protokolu ze dne 11.3.1900 čteme, že "na tento den byli svoláni všichni poplatnici obce Fryštácké a bylo jim sděleno, že pan Ing. Vladimír Fischer z Holešova fryštácký rodák, vypracoval nákresy, rozpočet na novou radnici."...jim nákres a rozpočet, panem stavitelem Fischerem, jasně a podrobně vysvětlen, načež shromážděné poplatnictvo usneslo:
My podepsaní poplatnici obce Fryštácké schvalujeme a souhlasíme, aby v městysi Fryštáku byla nově vystavená radnice,obsahujíc též mistnosti hostinské, obývací a krámy dle nám předložených nákresů a ponecháváme další provedení stavby této představenstvu obce Fryštacké.
Jan Jadrníček I radní a zvolavatel schůze

Následují podpisy poplatníků obce Fryštacké.

Potřebný obnos pro stavbu byl opatřen u zem. banky markrabství moravského v Brně částkami 50.000 K a 25.000 K dle úpisu 269 a 388. Komisionální jednání o povolení užívání nové radnice na parcelách č.124 a 123 bylo provedeno 12.12.1900 a odevzdání budovy do provozu 7.1.1901. Nejvzácnější budova a majetek Fryštáku odevzdána novým snahám, ideám a nové práci. Byla odevzdána zářící leskem novoty a krásou kamene. I kámen má svou duši, radosti, žal se začasté v kámen proměňuje a zde se ukázala i jeho věrnost. S nezměněnou vnější podobou a s minimálními vnitřními úpravami slouží tato staletá budova dodnes.

Zpracoval: R.Knedla, použité prameny: L. Jadrníček: Městečko Fryšták a archivní materiály


Čestní občané Města Fryštáku

Dne 14. prosince 2005 roku jmenovalo ZMF na základě návrhu kronikáře dr. Č. Zapletala nové čestné občany města Fryštáku in memoriam: stali se jimi aktivní účastníci protifašistického odboje ve 2. světové válce - bývalí příslušníci 311. čs. bombardovací peruti RAF ve Velké Británii - letci a bývalí občané Vítové plukovníci Vojtěch Bubílek (1903 - 1993) a Oldřich Doležal (1912 - 1983). Jako účastníci západního odboje byli po převratu r. 1948 diskriminováni a roku 1991 plně rehabilitováni. Obdrželi čestné uznání v bojích za svobodu své rodné vlasti.


Fryštácká radnice po 100 letech září opět historickou novotou

- - -Velmi stručně historie: první kamenná radnice byla ve Fryštáku postavena v roce 1680. Časem se stal starý ratúz nepohodlným a malým. 11.března 1900 poplatníci obce Fryštácké rozhodli, aby byla stará radnice zbourána a postavena nová, podle návrhu ing. Vladimíra Fischera, fryštáckého rodáka. Ratúz byl těsně před zbouráním zobrazen na jednom z posledních pláten akademickým malířem Janem Pažoutem. Nejvzácnější budova - majetek Fryštáku - byla odevzdána občanům města dne 13.ledna 1901 - celá zářící leskem novoty a krásou kamene.

Po dlouhých sto letech provozu budova po všech stránkách zastarala. Proto se Městské zastupitelstvo rozhodovalo již před osmi lety k provedení její rekonstrukce, která však mohla být provedena až po provedení převážné části kanalizace, hlavní vodovodní sítě a plynofikace. Rozhodnutí padlo až v březnu 2000 kdy ZMF rozhodlo o její celkové rekonstrukci. Původní návrh na opravu po etapách byl změněn na jednorázovou a s vnější fasádou. Cílem byla generální oprava všech stavebních konstrukcí, inženýrských sítí, vnější hydroizolace celého objektu a zlepšení dispozičního řešení budovy podle nynějších požadavků. Celkovou rekonstrukcí se co nejvíce přiblížit vzhledu budovy radnice z roku 1900, kdy tato neorenesanční stavba vznikla.

Projekt rekonstrukce fryštácké radnice zpracoval ateliér ADDO Zlín, architekt Jaroslav Habarta, který navrhl celkovou stavebně technickou rekonstrukci objektu, nové, provozně dispoziční řešení a interiér. Z obchodu (původního vchodu) vzniklo nové reprezentační zádveří, foyer před obřadní síní, dále schodiště a sociální zařízení. V celé budově byly navrženy nové interiéry, stylově odpovídající celkovému charakteru stavby.

Provedení tohoto náročného úkolu bylo svěřeno stavební firmě RAPOS Holešov. Ta jej v rekordně krátké době čtyř měsíců realizovala. Celkové náklady na rekonstrukci činily 9,5 milionů Kč.

O tom, že se stanovený cíl podařilo splnit, se mohou občané přesvědčit nejen na doložených fotografiích, ale i přímou návštěvou „RATUZA" samotného.


Stanislav Bardoděj - Příležitost světla

19. září by se dožil jeden pozapomenutý (přesto však pozoruhodný) muž, Stanislav Bardoděj, sta let. Pohlédneme-li na jeho život brýlemi zabarvenými viděním masové společnosti, musíme prohlásit: nebyl normální. Pokud jsme ovšem těmi, kteří se upřímně snaží s otevřenýma očima nacházet vlastní cestu k Cíli, můžeme obdivovat vytrvalost, s níž se prodíral neprostupnými houštinami, bezprostředně jej obklopujícími.

Děkuji všem, díky nimž se mohla uskutečnit po dvaceti letech opět rozsáhlejší výstava jeho díla (v roce 1982 Stanislavovu tvorbu představil v budově tehdejšího JZD pan Josef Končák). Nádherná obec Lukoveček na svého rodáka nezapomněla, po několik dní touto výstavou žila, a také mnohým prostřednictvím svých občanů přispěla, ať už fyzickými exponáty, tajuplným místem, tak i řetězcem rukou a srdcí, který bránil tomu, abychom upadli... za o.s. Z kola ven Jan Krčma

Stanislav Bardoděj

Malíř-samouk a umělecký zahradnický výtvarník Stanislav Bardoděj - v Lukovečku všeobecně zvaný "Slávek Bardodějů" - se narodil dne 1.9.1902 v Lukovečku na čp.8, jako poslední z 9 dětí rolníka Jana Bardoděje (1847-1909) na čp.8 a jeho manželky Marie, roz.Šebíkové (1864-1946) z Lukovečka čp.21.

Po svém otci zdědil Stanislav své nadání, ale také dobrodružné, cestovatelské sklony, (kterými byl Jan v Lukovečku proslulý).

Vyprávělo se, že již jako malý chlapec si zhotovil z latěk a plachty jakási křídla, připevnil si je na záda, vylezl na dřevěný nádvorní záchod a s výkřikem "maminko, já letím do Ameriky" zamával křídly a skočil. Dopadl však jen na hnojiště vedle záchodu. Ve škole prý býval hodně těkavý, nepozorný - myšlenkami stále v dalekém světě - a když ho za to jednou učitel Štorch přehnul přes koleno a řezal po zadku rákoskou, bolestí skučící Slávek se mu prý zuby zakousl do masitého zadku a učitel prý ho s velkým výkřikem ihned pustil.

Brzy po I.svět.válce Slávek utekl z domu a dostal se "vandrem" až do Francie. Tam byl ovšem bez dokladů pro potulku zadržen a policejně poslán"šupem" zpět do Československa.

Není známo, kde se po vychození školy vyučil zahradníkem (nebo jestli se vůbec vyučil), ale brzy počal lidi udivovat svými uměleckými výtvory z oboru zahradnictví, jako byly nádherné velké věnce, nebo vysoké a baňaté, ve spodu štíhlé vázy s uchy, vyrobené z mechu a květinami uvnitř, postavené na hrobech - a různé jiné výtvory. (Po II.svět.válce - po smrti své matky v r.1946 - navštěvoval podle nezaručené zprávy určitou dobu zahradnicko-aranžérskou školu v Bratislavě)

Trvalé bydliště měl v rodném domě u bratra Jana, opatroval svou starou matku, žil hlavně z otcovského podílu a přivydělával si svým uměním. Ze skrovných prostředků si totiž nakoupil plátna, štětce a olejové barvy a počal malovat zdařilé obrazy. Zpočátku to byly lesní scenérie, nebo zátiší s květinami, později též staré chalupy v Lukovečku, a to jak v letní, tak i zimní době. Namaloval též velmi zdařilý portrét své matky - není však bohužel známo, kam se tento obraz ztratil. Obrazy často maloval na objednávku a poněvadž lidé moc peněz neměli, prodával je hluboko pod cenou (jakou ve skutečnosti měly), aby měl něco na obživu. Někdy počátkem padesátých let už to doma nemohl vydržet, protože ho pořád "tlačily toulavé boty". Odjel k sestře Petronile, provdané ve Vídni, ale dlouho se u ní nezdržel. Ilegálně přešel v noci Alpy a dostal se do Itálie, v jejíž severní části se potuloval, než byl zatčen a uvězněn. Vyprávěl, že se měl výborně ve vězení v Benátkách a pochvaloval si, jak se v Itálii snadno obživil ovocem. Z Benátek ho odeslali zpět do Vídně, k sestře. Chvíli u ní zase pobyl, ale nějak se s ní nepohodl, takže ho pobyt ve Vídni brzy omrzel. Pak se mu poštěstilo - a to zrovna podle jeho gusta. S pomocí jakýchsi vídeňských Čechů se dostal do Švédska, kde byl jako zahradník doporučen jednomu hraběti. Vyprávěl, že hrabě byl s ním velmi spokojen a že se tam měl znamenitě. Také si tam pobyl dosti dlouho - avšak nakonec se stal obětí lidské mstivosti. Hrabě zaměstnával i služebnou, (prý českého původu) a ta si počala na Slávka "brousit zuby" a hleděla si ho ulovit jako manžela. Slávek si však přísně zachovával svůj staromládenecký stav a tak zhrzená služtička jej ze msty udala hraběti i úřadům, že prý je Slávek českým komunistickým špionem. Ten byl ihned na to bez vyšetřování vypovězen ze Švédska do Rakouska, ale i odtamtud byl rovněž brzy vypovězen. Podařilo se mu nějak na Štědrý den přejít Československé hranice a druhého dne se přihlásil českým úřadům. Komunistická bezpečnost ihned neomylně poznala, že má před sebou protřelého špiona západních imperialistů. Byl zatčen, dlouho vězněn a v nelidských poměrech tvrdě vyslýchán. To mělo velmi neblahý vliv na jeho duševní zdraví. Když byl konečně propuštěn, pro nedostatek jakýchkoli důkazů, vrátil se do obce jako člověk trpící stihomamem. Obával se v obci bydlet, že by jej mohli znovu chytit a týrat - zdržoval se vesměs v lese, spával v krmelcích pro zvěř a žil jen z milodarů občanů. Později, až se lidem podařilo jej přesvědčit, že už se nemusí strachovat a když národní výbor mu vyřídil nový občanský průkaz, počal se sem tam objevovat na veřejnosti. V důsledku všech stresů však stále více počal propadávat náboženskému mysticismu. Jakmile se dozvěděl, že ve slovenské Turzovce se údajně zjevila Panna Maria, na určitou dobu se tam přestěhoval, zdržoval se v místě zjevení a maloval obrazy s náboženskou tématikou. Po návratu do Lukovečka vyprávěl s nevyvratitelnou tvrdošíjností, že i jemu se tam zjevila Panna Maria a že spolu hovořili.

Jelikož už neměl možností v Lukovečku bydlet a uživit se tu, odejel do Prahy, kde mu zprvu někdo poskytl obydlí. Živil se tam malováním obrazů, ale ty prý už zdaleka nedosahovaly té kvality, jako jeho díla dřívější.

Ve stáří - patrně v důsledku věhlasných událostí v Turzovce, spojených i s jeho jménem - nalezl útulek v pražském klášteře (prozatím neidentifikovaném), kde jako laický mnich prováděl zahradnické práce. V klášteře také dne 24.3.1978 zemřel a byl údajně pohřben v mnišském hábitu. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech. (Představený kláštera poslal příbuzným zemřelého úmrtní oznámení s fotografíí.)

Konečně, jen jako zajímavost, lze uvést, že Stanislav Bardoděj byl (tak jako ostatní Bardodějové v okolí Fryštáku) vzdáleným potomkem šlechtického rodu polského původu - rytířů Bartodějských z Bartoděj. Úpadek jedné větve tohoto rodu nastal po bitvě na Bílé Hoře, když byl v r.1623 zkonfiskován veškerý majetek panu Václavu Bartodějskému z Bartoděj a na Luhačovicích, Slavičíně a jiných obcích, pro účast na povstání proti cís. Ferdinandu II. Zakladatelem rodu Bardodějů v Lukovečku a okolí byl myslivec Ferdinand Bartodějský, dosazený zde v r.1716. (Podle svědectví Františka Bardoděje z r.1812 - byl to vnuk pana Václava, avšak časově odpovídá, že byl spíše jeho pravnukem). Dle výnosu císařovny Marie Terezie z r.1760 o úpravě rodových jmen, bylo všem Bartodějským upraveno podle šlechtického přídomku z Bartoděj, jméno na "Bartoděj" a navíc, pro snazší výslovnost, změněna hláska "t" za "d" - tedy Bardoděj.

Miroslav Ticháček

6.9.2002 v Lukovečku u příležitosti výstavy Stanislava Bardoděje (100 let od narození)

PS: Aby bylo poděkování adresnější, uvedu alespoň některé, již pomohli a podpořili naši snahu. Bezpochyby mezi ně patří paní Andělka Krajčová, autorka těch nejkoláčkovatějších koláčků, pan Miroslav Ticháček, pan Miroslav Krajča, starosta obce Lukoveček, nebo Český zahrádkářský svaz - laskavý propůjčitel budovy...


Vzpomínka na velkého krajana, fryštáckého rodáka Metoděje Bakalu /1886-1950/

Rodina fryštáckých Bakalů vydala národní kultuře několik pozoruhodných plodů: Břetislav později proslul jako hudební skladatel, dirigent, pianista, zakladatel Janáčkovy akademie múzických umění a šéfdirigent Státní filharmonie v Brně, Jaroslav sbíral a vydal tiskem desítky moravských písní, Antonie byla sólistkou Váchova sboru moravských učitelek ... Vlajkonošem svých sourozenců se však stal nejstarší Metodéj! Pan učitel Antonín Bakala a jeho žena Marie, rozená Jadrníčková, nepotřebovali vylepšovat "image" svých ratolestí okázalou materiální fasádou: místo domácí korupce a podbízivých darů jim věnovali svou lásku, hluboký vztah k domovině, lidovým tradicím a cenné základy mravní...

M e t o d ě j B a k a l a , přáteli zvaný Meťa, se narodil uprostřed prázdnin - dne 3. srpna 1886, v tehdy ještě tichém a idylickém městečku Fryšták. Byl to spiritus agens všech dětských her, nikdy se nepovyšoval, oplýval od mládí elánem a veselou povahou. Ve fryštácké škole i na gymnáziu patřil k elitě: již jako kvintán hrával ve smyčcovém kvartetu po boku budoucího hudebního skladatele Emila Axmana, jako pianista doprovázel první umělecké krůčky operní pěvkyně Ludmily Kvapilové a violoncellisty Vladimíra Kvapila - krajanů fryštáckých.
"Mojí první vychovatelskou a učitelskou praxí byla starost o mladší sourozence a spolužáky ze školních lavic ...," říkával po letech, kdy se oddal dráze pedagogické. Většinu života obětoval Metoděj Vizovicku, kde působil jako učitel, ředitel školy, starosta města Vizovic, vůdce Sokola a všestranný kulturní organizátor. Žáci svého pana učitele doslova milovali: byl skvělý vypravěč, stylista, kolegové obdivovali jeho novátorství, vynikal laskavým přístupem, nehrbil se před "papaláši" a nafoukanci všeho druhu. Kdykoliv navštívíme Vizovice, posedíme v sokolovně, v knihovně, rozhlédneme se po městě, po regionálních tiskovinách, včetně časopisu Podřevnicko, jež M. Bakala, redigoval, všude cítíme ducha skvělých vizovických kantorů jako byli Gusta Imrýšek, docent dr. Ludvík Kunz, DrSc., Oldřich Hala či Eduard Peck ... Metoděj Bakala se v této mozaice vzácných a pracovitých povah nachází plným právem!
Vedle svých povinností se zapsal do duše kraje a lidu také coby autor divadelních her, rozhlasových pořadů, filmových scénářů v nářečí, rodnému městečku věnoval např. dílo Fryštácký jarmark. A těch libret, drobných próz, revue, článků v tisku či přednášek byste se ani nedopočítali! Bakala působil i jako sbormistr, hudební skladatel, sběratel lidových písní, režíroval desítky divadelních představení, zharmonizoval mnoho písní pro ženské, mužské i smíšené sbory. Ke klenotům patří jeho Valašské pěsničky a Vizovické pěsničky. Metoděj Bakala byl členem okresního osvětového sboru a tajemníkem okresní péče o mládež. Valašský bohém a báječný člověk! Jeho příkladná celoživotní pouť se uzavřela právě před půlstoletím - dne 5. února 1950 v Brně...
Fryštácko, Vizovicko a celé Valašsko nikdy nezapomene na krásný charakter i dílo svého velkého krajana. a buditele!
Anna a Česlav Zapletalovi


Fryštácký rodák - přední český dirigent, skladatel a všestranný hudební umělec Dalibor Brázda.

Narodil se ve Fryštáku 9. září 1921 (v objektu naší radnice) a coby dítko školou povinné vynikal nad jiné svým hudebním nadáním. Svůj talent rozvíjel nejen v praxi, ale hlavně v rámci rozsáhlých hudebních studií počínaje konzervatoří až po nejvyšší vzdělání v Praze (dirigování absolvoval u slavného Václava Talicha, skladbu u Václava Kaprála). Působil kupříkladu v Ostravě a v Hudebním divadle v Karlíně v Praze, vedl velký smyčcový orchestr, později byl angažován i v zahraničí (např. ve Volksoper ve Vídni).

Z jeho tvůrčí dílny vzešla kupříkladu populární píseň „Plují lodi do Triany" (v podání Y. Simonové), v pražském Karlíně nastudoval řadu světoznámých muzikálů (připomínám Bernsteinovu WEST SIDE STORY, kde vystupoval Karel Gott, Eva Pilarová, Marta Kubišová a další hvězdy hudebního nebe, nebo oblíbené dílo „MY FAIR LADY" s Milanem Chladilem a Nelly Geierovou). V roce 1968 emigroval do Švýcarska. Své umění doma i ve světě rozdává dodnes.

Zemřel Dalibor Brázda

Koncem roku 2005 jsme se dozvěděli smutnou zprávu, že ve švýcarském Dietikonu, uprostřed tvůrčí práce nad notami, náhle zemřel známý český dirigent a hudební skladatel - náš rodák Dalibor Brázda starší. Narodil se roku 1921 ve Fryštáku (v objektu dnešní radnice, kde byl tehdy i byt), absolvoval konzervatoř a na Akademii múzických umění u věhlasného Václava Tallicha dirigování a skladbu. Hrál v České filharmonii, působil v Osvobozeném divadle, v karlínském divadle střídal u dirigentského pultu Karla Vlacha. Založil Smyčcový orchestr Dalibora Brázdy, v Karlíně uváděl první české muzikály, proslul jako dirigent oper, nahrál řadu desek, aranžoval řadu skladeb, při hostování americké Opery Company v Praze skvěle zastoupil onemocnělého dirigenta. Pro své názory byl politicky i služebně režimem postižen. Roku 1968 emigroval do Švýcarska, kde obdržel hudební cenu a působil jako hudební ředitel v Dietikonu, řídil orchestr města, místní mládežnický orchestr a do konce svých sil komponoval. (Informace jsme čerpali ze vzpomínky Ing. V. Pokorného, kterou nám zaslala paní učitelka v. v. Libuše Matelová).


 

 

 

 



Oficiální stránky města Fyšták | History of Fryšták | zapnout grafiku | klasická verze  | mapa webu  | Code by PCHweb